Samostatnou kapitolou československé diplomacie je působení v Dozorčí komisi neutrálních států (1953-1993), kam bylo Československo spolu s Polskem nominováno severokorejskou stranou, Švýcarsko a Švédsko do komise delegovala OSN; neutralita států se odvozovala od jejich neúčasti na válečném konfliktu. Komise měla dozorovat dodržování podmínek Dohody o příměří, zejména případnou distribuci zbraní. Repatriační komise ve stejném složení s Indií jako předsednickou zemí fungovala půl roku po podepsání příměří, měla dohlížet na zajatecké tábory, informovat vězně o možnosti repatriace a zprostředkovávat výměnu zajatců.
Během čtyřiceti let se v DKNS vystřídalo na šest set Čechoslováků, nejvíce v prvních letech, kdy československý stát přistoupil k misi jako k ideologickému boji na znepřáteleném území.
Zásahem čínských dobrovolníků se počet členů československé a polské komise zredukoval a byl dále omezován, od roku 1957 v Koreji působila už pouze sedmnáctičlenná delegace a její činnost byla víceméně formální. Účast Československa v DKNS byla ukončena po rozpadu státu, kdy KLDR neuznala nástupnictví České republiky.
Hlavní skupina nejprve působila na deseti pevných kontrolních stanovištích; na území severní Koreje v přístavech a na letištích ve městech Sinŭidžu, Čchŏngdžin, Hŭngnam, Manpcho, Sinandžu, na území jižní Koreje v Pusanu, Tägu, Inčchŏnu, Kangnŭngu a Kunsanu. Dalších deset skupin bylo „pohyblivých“ a tvořilo zálohu. Pohyblivé komise byly záhy zrušeny a delegace byla soustředěna ve vesnici Pchanmundžöm v demilitarizované zóně. Z původního cíle dohlížet na příměří a pohyb zbraní se v roce 1956 ustoupilo a funkce DKNS se změnila z vojenské na víceméně diplomatickou. Komise pomáhala řešit případy porušení Dohody o příměří a spory obou stran. Podle interních zpráv výkonu činnosti často bránila KLDR klamnými informacemi i nedostatečnou asistencí. Koncem 50. let dokonce výrazně omezila svobodu pohybu členů delegace.
Kromě společných zasedání, školení a dalšího standardního pracovního programu trávila komise čas s ostatními delegáty společným družením, demonstrativními kulturními a diplomatickými akcemi, které neměly mnoho společného s původní náplní práce. V 50. letech tento program převažoval.