Československo patřilo od únorového převratu roku 1948 k takzvanému východnímu bloku a jeho politika byla závislá na Sovětském svazu. To se týkalo nejen jasně artikulovaných postojů vůči korejské válce (1950-53), ale i následné jednostranné zahraniční politiky orientované až do roku 1989 na Korejskou lidově demokratickou republiku. Československo uzavřelo se severokorejským partnerem řadu standardních smluv; některé z nich se realizovaly recipročně, většina se ale odehrávala jako takzvaná bratrská pomoc, ať už šlo o vybudování a podporu nemocnice, výstavbu lehkého průmyslu, dodávky strojního vybavení, poskytování know-how nebo vysílání československých odborníků do Koreje.

Československo se nezúčastnilo konfliktu vojensky, hrálo však roli v plnění Dohody o příměří jako člen Dozorčí komise neutrálních států (DKNS), stejně tak v rámci Repatriační komise neutrálních států. Další československou kapitolu v Koreji napsala chirurgická polní pohyblivá nemocnice začleněná do 56. vojenské nemocnice na území severní Koreje, na náklady Československa byla zbudována také nemocnice v Čchŏngdžinu.

Do Koreje plynula nemalá materiální pomoc, vládní a civilní, Čechoslováci se angažovali v petičních akcích, z nichž nejznámější byly „Ruce pryč od Koreje“, Stockholmská výzva nebo pakt Obránců míru. Československo přijalo korejské válečné sirotky a dlouhodobě zajišťovalo vzdělávání mladých Korejců. Pomoc se realizovala i na poli kultury, zejména při vzniku a materiálním vybavení korejského filmového průmyslu. V době korejské války na střet reagovala i československá kultura řadou filmů, publikací a artefaktů.

Po vypjatých letech korejské války se vztahy mezi ČSR a KLDR nesly v zažitých stereotypech, od návštěv politických představitelů, včetně Kim Ilsŏnga v roce 1956, až po vystoupení tanečních a hudebních souborů. Za nejvýznamnější lze označit představení světově známé tanečnice Čchö Sǔnghǔi v roce 1956. Téměř každá návštěva se konala v rámci evropského turné, během něhož korejské delegace navštívily jeden po druhém spřátelené východoevropské státy. Výsledkem přátelských vztahů bylo i několik mezinárodních sňatků.

Intenzita styků se v následujících desetiletích lišila v závislosti na vztazích KLDR se Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou; od 60. let značně zeslábla. Od 70. let se KLDR orientovala na třetí svět s ambicemi stát se jeho vůdcem, v 80. letech se začala projevovat ekonomická krize a aktivní styky ustaly po roce 1989. Neznamená to, že by formálně přestaly existovat, na minimální úrovni se udržují dodnes.