Československo přijalo 900 severokorejských sirotků jako projev humanitární solidarity ve dvou vlnách. První skupina – 200 dětí (9 až 15 let) – dorazila v květnu 1952. Druhá, výrazně větší, 700 dětí (11 až 16 let), následovala v červenci roku 1953, obě tedy před uzavřením Dohody o příměří. O přijetí bylo rozhodnuto po konzultacích s Maďarskem a Polskem, které přijaly první děti již v roce 1951, a po přezkoumání situace v Koreji. Dokumenty naznačují, že některé z dětí nemusely být sirotky v pravém slova smyslu, i když to oficiální zprávy tvrdí. Mnohé z nich trpěly nemocemi a také posttraumatickým stresem.

V procesu přijímání sirotků sehrál důležitou roli Československý červený kříž, rozhodnutí byla ovšem v gesci ÚV KSČ a pověřených ministerstev. Ministerstvo školství nejprve zajistilo zámek Líšno zhruba 50 kilometrů od Prahy, pro nedostatečnou kapacitu byly děti přesunuty do zařízení v Houštce (po návštěvě Kim Ilsŏnga v roce 1956 přejmenovaném na Domov Kim Irsena).

Domovy pro druhou skupinu byly zřízeny v Liběšicích (220 dětí), Jindřichově (160), Valči (159) a Choceradech (71), menší počty ubytoval Budkov u Moravských Budějovic (90), odkud se děti přesunuly do Mošovce spolu s malou skupinkou z Valče (v Mošovcích celkem 110 dětí).

S korejskými žáky přijeli také korejští učitelé, kteří dohlíželi na jejich politickou výchovu, péči v domovech zajišťovali čeští vychovatelé. Po základní průpravě v českém jazyce docházela většina dětí do českých škol, kde se učily jak v samostatných skupinách, tak společně s místními dětmi. V některých případech pro ně byly zřizovány samostatné korejské třídy. V rámci volnočasových aktivit se děti věnovaly zpěvu, tanci, fotografování, modelářství i například šití – s pomocí vychovatelek si šily vlastní korejské oděvy (hanbok). Děti se často účastnily různých vystoupení o svátcích, jezdily na výlety a v létě na mezinárodní tábory míru, kde se setkaly také s válkou postiženými dětmi řeckými a dětmi španělských či italských emigrantů.

Po absolvování základního vzdělání měli být žáci rozmístěni na učiliště a střední školy zejména technického zaměření. Ty u nás však absolvovalo jen malé procento. Proces repatriace totiž započal už na podzim roku 1957. Rozkaz přišel náhle, krátce po nástupu celého ročníku absolventů základní docházky do dalšího školního roku. Systematicky pak odsun pokračoval až do roku 1959, kdy byl uzavřen zbylý dětský domov. Poslední děti si s sebou odvezly dary, které během pobytu získaly od státních podniků či SNB, které se ujaly patronace nad domovy a